Perlařství a výroba vánočních ozdob

V oblasti, kam náleží i Doubravice, není půda natolik úrodná, aby poskytovala dostatek obživy, proto byli obyvatelé nuceni hledat si vedlejší zaměstnání. Bývalo jím domácí tkalcovství. Ke konci 19. století přibývalo továrních tkalcoven a domácí výroba pozvolna zanikala. Lidé opět hledali nové zaměstnání a našli jej v domácí výrobě foukaných perel, v perlařství. 

Prvním perlařem v našem kraji byl rodák ze Zdobína, Josef Kynčl, který se řemeslu vyučil ve Vídni. Kynčl se na jaře roku 1862 vrátil do rodného Zdobína a ve vlastní dílně vyfoukl první perly na území Čech a Moravy. Po prusko-rakouské válce roku 1866 přijal učedníky a nové, po domácku dělané řemeslo se rozšířilo po okolí. Na konci století stále větší počet obyvatel přecházel z tkalcovství na foukání perel. Josef Kynčl od perlařů výrobky odebíral, byl vlastně prvním faktorem, a posílal je firmě Hofer do Vídně, odkud putovaly do obchodních domů po celém světě.

Perlaři pracovali denně 14 i více hodin, práci přerušovali jen nakrátko, na jídlo. Šlapáním uváděli v činnost kožený měch umístěný pod deskou stolu, trubkami, tzv. suflemi, byl vháněn vzduch do plamene petrolejových kahanů, bývalo jich na stole až osm. Pravá ruka perlaře stále otáčela slabou trubičku ze sodnatého nebo olovnatého, tedy snadno tavitelného skla. Jeden konec trubičky se nahříval v plamenu, druhý měl sklář v ústech, mírným fouknutím se vytvořila na zahřátém konci trubičky kulička - perla, druhým fouknutím do ní perlař profoukl dírku a předal si tuto trubičku do levé ruky, odkud si současně vzal druhou trubičku a na ní opět vyfoukl kuličku, tuto trubičku podržel v ústech a z první trubičky odřízl již vychladlou perlu do plechové nádobky, tzv. kaltánu. Práce se rychle opakovala, za hodinu zdatný perlař vyfoukl až 600 perel, průměrný asi 400. Otvory perel se někdy oblévaly (tavením), aby po navléknutí nepřeřezaly šňůrku. Foukaly se také perly mačkané, jednodírkové, vrábkované, poloperly, olivy, hruštičky atd.

Největší poptávka po skleněných perlách nastala v letech 1902 - 1904, v 67 obcích v okolí Dvora Králové, Hořic, Jaroměře a Lázní Bělohradu pracovalo přes 1000 perlařů, nejvíc jich bylo v Doubravici - 150. Perlaři usilovali o založení družstva, což se jim na jaře roku 1906 podařilo, družstvo mělo sídlo na Trotině. Pomáhalo organizovat výrobu a odbyt, postaralo se o zřízení odborné školy a kurzů pro dělníky. Později bylo sídlo družstva převedeno do Hořic, kde byla zřízena první družstevní barevna. Podobná, ale soukromá barevna vznikla již o několik let dříve v Doubravici u firmy Finger a spol. 

Perlařská firma Finger a spol. byla založena ještě před rokem 1900 Karlem Fingrem, který přišel z Vídně, a Emilem Lhotou. Po jejich smrti firmu vedl syn Karla Fingra, Rudolf, a zeť Emil Stuchlík st. Tak zde paralelně fungovali perlaři sdružení v družstvu a dělníci pracující pro firmu Finger a spol.

Perly byly nejčastěji barveny přípravkem obsahujícím stříbrolesklý výtažek ze šupin některých ryb, např. bělice dovážené k nám až z Mazurských jezer. Podrobné složení barviva a zacházení s ním si perlaři střežili. 

Schylovalo se k první světové válce a perlařům se přestávalo dařit, po vypuknutí války se družstvo rozpadlo, po válce se hranice dovozu a vývozu uzavřely, perlařství odkázané na export ztratilo většinu zakázek. Perlaři chodili za prací do textilek ve Dvoře Králové nebo se vraceli k zemědělství.

I když se výroba perel po válce obnovila, byl odbyt malý. Japonci I když se výroba perel po válce obnovila, byl odbyt malý. Japonci totiž okoukali způsob výroby, zakrátko českým výrobcům konkurovali a zaplavili světový trh svými levnějšími výrobky. Perlařství stále více skomíralo. Střediskem výroby se stala Doubravice, kde byl za spoluúčasti jedné jablonecké firmy vytvořen větší závod. Místní perlaři kromě perel vyráběli i imitace některých ovocných plodů.

Největší ránu zasadila domácím výrobcům světová krize. Nejen foukači, ale i lidé zaměstnaní při navlékání a barvení byli bez práce. Za několik let obchodník Karel Finger výrobu obnovil. Výrobky zasílal do Jablonce nad Nisou, odkud s názvem Jablonecké zboží odcházely do celého světa. 

V těchto letech se ale už začala psát nová historie místních sklářů. Kromě výroby perel a skleněných knoflíků firmy Finger a spol. se začaly vyrábět foukané vánoční ozdoby.

Firma Finger a spol. pokračovala ve sklářské výrobě i po válce, hlavním výrobním artiklem se ale staly duté voskované knoflíky, dále plné knoflíky a náhrdelníky, firmu vedl Emil Stuchlík ml. Po Únoru 1948 byla firma samozřejmě znárodněna a provozovna v domě E. Stuchlíka se stala součástí národního podniku Železnobrodské sklo, toto středisko výroby bylo zrušeno k 31. březnu 1964, jako důvod zrušení byla uváděna velká vzdálenost od hlavního závodu a malý počet zaměstnanců.

Vánoční ozdoby

V době, kdy  udeřila velká hospodářská krize a vázl odbyt pro perlařské výrobky, komunikoval starosta Doubravice Josef Černý se Sklářským ústavem v Hradci Králové. Společně hledali nový zdroj obživy, při kterém by byla využita dovednost perlařů i dosavadní zařízení. Doubravičtí perlaři Josef Všetečka a Josef Holan navštívili odbornou školu v Železném Brodě. O něco později se zástupci perlařů z Doubravice zúčastnili v Hradci Králové kurzu výroby vánočních ozdob a jejich barvení. Dalším významným mezníkem v životě perlařů byla valná hromada 30. července 1931 v Miletíně. Zde vzniklo Sklářské družstvo pro výrobu vánočních ozdob se sídlem ve Zdobíně. 

Sklářům se začalo dařit. Zatímco v roce 1931 vyrobili 5 438 tuctů, v roce 1932 již 42 605 tuctů, v roce 1933 dokonce 69 898 tuctů ozdob na vánoční stromky. O vánoční ozdoby měla zájem zvláště Amerika, Švýcarsko, Litva a Francie.  Největším uznáním dovednosti sklářů bylo udělení nejvyšší ceny „Grand Prix“ na světové výstavě v Bruselu v roce 1935, kterou obdrželo družstvo výrobců vánočních ozdob v Doubravici a firma Viktorín a spol. v Hradci Králové. U této firmy měly Vánoční ozdoby obchodní zastoupení, za války je obchodně zastupovala firma Reinisch ze Dvora Králové a pak Josef Palla a Stanislav Volf ze Železného Brodu.

Další těžké období zažívali skláři za 2. světové války, družstvo dokázalo výrobu zachránit, zakoupilo 20 kusů acetylenových vyvíječů, vagón karbidu a ozdoby se foukaly dále. Koncem roku 1944 mělo družstvo převzít výrobu libelek do německých zaměřovacích přístrojů. Pokud by na plnění tohoto úkolu družstvo nepřistoupilo, byla by výroba vánočních ozdob zcela zastavena. Foukači se měli zaučit na tuto velmi přesnou práci, zaučování se protahovalo až do osvobození, tak německé firmě nebyla nakonec dodána ani jedna libelka. 

Po únorových událostech roku 1948 přešel vývoz na Skloexport Praha a později na Jablonex v Jablonci nad Nisou. Své výrobky skláři vystavovali každoročně od války v doubravickém hostinci pana Karla Machka, odběratelé tu hned na místě uzavírali objednávky. Vánoční ozdoby z Doubravice a okolí získaly dobré jméno na zahraničních trzích, hlavně v USA a Anglii. Po válce si zaměstnanci družstva postavili svépomocí nové provozovny, ve Zdobíně vznikla barevna a foukárna, v Doubravici barevna. Světový úspěch slavily naše vánoční ozdoby na světové výstavě v Bruselu - EXPO 58, kde získaly zlatou medaili. Stávající výrobní závody měly nedostatečné sklady, a tak u provozovny v Doubravici byl postaven sklad nový.

Roku 1965 došlo ke sloučení družstva Vánočních ozdob Doubravice s podnikem místního hospodářství Mirex, v němž se také v několika provozovnách vyráběly skleněné vánoční ozdoby, tento podnik však neprosperoval. Sloučený podnik si zachoval statut družstva s názvem DUV Vánoční ozdoby. V roce 1976 se ústředí družstva přestěhovalo do nově postavené budovy ve Dvoře Králové. V Doubravici zůstala provozovna 01 vyrábějící ozdoby převážně na export do států západní Evropy a USA.

Ještě v roce 1997 byla v Doubravici provozovna 01, měla 45 pracovníků, z toho bylo 12 domáckých foukačů. Začátkem tohoto roku byla zrušena foukárna a objekt byl určen k prodeji. Dále se pracovalo v objektu nad bývalým hostincem Karla Machka, kde byly dílny jako smáčírna, stříbřírna a sítotisk, dále se zde stále nacházel ústřední sklad materiálu pro celé družstvo. 

K 31. 10. 2003 byla výroba v Doubravici zrušena.