Památky a významné budovy
Významná místa v okolí
Zátluky – Kdysi zde stávala tvrz, kolem níž bylo vybudováno několik rybníčků, které po napuštění plnily funkci vodních příkopů. Přibližně na místě bývalé tvrze byl na počátku 20. století vybudován altánek, v nedávné době byl obnoven. Dva ze tří Zátluckých rybníků, ukryté v klidném prostředí uprostřed lesa, a přesto z hlavní silnice snadno dostupné po pohodlných lesních cestách, jsou vyhledávaným místem pro relaxaci. Traduje se, že se Karel Jaromír Erben nechal Zátluckými rybníky inspirovat k napsání básní Štědrý den a Vodník. V místě, kde kdysi stávala myslivna (fořtovna, vyhořela roku 1911) se dnes nachází pomník připomínající význačného lesníka Matěje Bruje (1879 – 1947), lesního radu ze Dvora Králové.
Čertovy hrady - Chráněné území geologického charakteru, zvětralé perské a koryčanské pískovce o rozloze 1 ha. Na nejvyšších kamenech vlivem vodní eroze vznikly prohlubně ve tvaru mísy. Podle pověstí se jedná o mísy či kotle, ve kterých si čerti vařili knedlíky.
Sokolský tábor Ježkov - Ve 30. letech 20. století si sokolové v lese mezi Doubravicí a Zábřezím vybudovali cvičiště se sokolskou chatou. Nyní je areál ve vlastnictví TJ Sokol Dvůr Králové n. L. a každoročně se stává místem letních sokolských táborů. Tábor je pojmenován po řídícím učiteli Karlu Ježkovi, z jehož iniciativy byl založen.
Pijácký balvan – Kámen na okraji lesa, u kterého se v období první republiky scházeli doubravičtí skláři. V pondělí skláři nepracovali, scházeli se u balvanu a popíjeli“ žitnačku“. Na balvanu je dodnes zřetelný vyrytý nápis PIJÁCKÝ BALVAN
Smírčí kříže mezi Doubravicí a Zábřezím - Umístění smírčích křížů nebylo náhodné, vždy mělo nějaký důvod, historie je však už mnohdy zapomenuta. Ale sem tam se jejich příběhy dochovaly a tradují se z generace na generaci. Příběh o přátelství až za hrob s sebou nesou i dva smírčí kříže, krčící se v příkopě mezi Doubravicí a Zábřezím. První, zrestaurovaný, najdete cestou ke hřbitovu, společnému pro obce Doubravice a Zábřezí, ten druhý se schovává kousek od křižovatky Zábřezí – Řečice
Hrdiny příběhu jsou dva kamarádi, Matěj Neumann z Doubravice a Kryštof Pecka ze Zábřezí. . Matěj se vyučil krejčím. Byl drobnější postavy, štíhlý a pružný jako březový proutek, dbal na slušivé oblečení, rád nosil, co si sám ušil. Kryštof byl naopak náramný silák, málokdo si troufl pustit se s ním do křížku, vyučil se řezníkem. Všichni z obou vesnic i širokého okolí věděli, že ty dva nerozdělí nic, snad jen smrt.
Proto nikdo nemohl pochopit rychle se šířící zprávu o velké tragédii, v pondělí 10. února 1688 byli oba mladíci nalezeni bez známek života, v kalužích krve, v roztrhaných šatech. Mrtvá těla byla od sebe vzdálena několik stovek metrů. Co se tehdy stalo? Pravdivá příčina smrti obou mladíků zůstala navždy zahalena tajemstvím, ale příběhy si žijí svým životem a povídají se.
V jednom z vyprávění je příčina tragédie prostá. Přátelství může být sebepevnější, ale jak věrným kamarádům vstoupí do cesty pohledné děvče, často je přátelství u konce. Skoro každé pondělí chodili Matěj s Kryštofem do Dvora Králové nechat si nabrousit své pracovní nástroje, Matěj nůžky a Kryštof nože. Toho únorového pondělí je cesta z města do Záleského vrchu unavila a taky byli dost promrzlí, zastavili se tedy v hostinci na Zálesí na žitnačku pro zahřátí. Když se posilnili několika doušky pálenky, vydali se z kopce dolů ke svým domovům. Cestou si svěřovali své první zkušenosti s láskou, na jaké děvče si myslí… Ouha, oba si mysleli na to samé, Andulku Kovářovic, děvče s dolíčky ve tvářích a s hřívou plavých vlasů. Začali se dohadovat, kdo má větší šanci dobýt její srdce. Hádka přerostla ve rvačku a ke slovu se dostaly i pracovní nástroje obou chasníků. Matěj vypustil duši nedaleko dnešního hřbitova, Kryštof se z posledních sil snažil dostat domů, u křižovatky k Zábřezí však i jemu síly došly a do rána vykrvácel.
Jiný příběh je oslavou přátelství, které ani smrt nerozdělí. Opět v něm vystupují dva chasníci, snad opět Matěj, krejčí, a Kryštof, řezník. V neděli oba mládenci seděli spolu v hospodě, každý před sebou džbánek piva. Matěj byl vystrojený, vše si sám ušil, ale naparáděný byl, že budil dojem boháče, obchodníka z města. Do poloprázdné hospody přišli i čtyři cizí muži, hlučně se smáli, nikdo je neznal, ale nikdo se jich na nic neptal. Dva z nich po nějaké době vyšli na dvůr, pak si musel odskočit i Matěj. Následovali ho zbylí dva neznámí muži. Kryštof mezitím s kýmsi dohadoval porážku býka, když zjistil, že jeho kamarád je pryč a pryč jsou i všichni čtyři pobudové, jala ho zlá předtucha. Vyběhl z lokálu na dvůr, rozhlížel se a náhle zaslechl své jméno. Matěj ležel v krvi, ale ještě dýchal. Ti cizáci ho díky oblečení považovali za bohatého a chtěli ho okrást. Kryštof chtěl kamaráda pomstít a vydal se za lupiči, utíkal směrem k Zábřezí, když najednou za sebou zaslechl dupot. To zločinci pronásledovali Kryštofa, nechtěli mít svědka a hodlali se Kryštofa zbavit. Doběhl až ke křižovatce, tam ho dostihli. Kryštof byl sice silák, ale co zmůže jeden proti čtyřem? Bil se statečně, ran rozdal nepočítaně, ale dost jich i utržil. Pak jeden z lotrů vytáhl dlouhý nůž, Kryštof se lekl, na okamžik zaváhal a to už ho poslala rána, zasazená klackem přímo do hlavy druhým kumpánem, k zemi. O tom, zda byli vrahové někdy dopadeni, příběh mlčí.
Na památku dvojího neštěstí byly v místech skonu obou chlapců vztyčeny smírčí kříže, na tom u hřbitova je dosud patrná silueta vyrytých nůžek, krejčovského nástroje, na tom druhém se zub času, déšť, vítr a mech podepsaly výrazněji, zda tu byl vyryt obrys řeznického nože či jiného atributu řeznického řemesla se už můžeme jen dohadovat.