První písemná zmínka
První písemná zmínka o Doubravici pochází ze 4. října 1513, kdy je její jméno poprvé písemně doloženo v českých zemských deskách. Tenkrát prodali synové Bořka z Poličan Majnušovi Bukovskému z Hustířan tvrz Poličany s dvorem plužním, s poplužím a několik vsí. Mezi nimi byla právě část Doubravice. V této době byla Doubravice rozdělena na dvě části, přitom každý díl patřil jiné vrchnosti. Doubravice I. díl s Velehrádkem náležela k Bílým Poličanům, kam poddaní chodili robotovat, a proto se této části říkalo Poličanská strana. Zato poddaní z Doubravice II. dílu robotovali v Bílé Třemešné, která náležela k panství v Sádové, tak se této části obce říkalo strana Sádovská.
Existence osídlení v místě dnešní Doubravice je však pravděpodobně mnohem starší, dobu jejího vzniku neznáme a zřejmě ani už nikdy nezjistíme.
Na základě historických pramenů, především již zmíněného zápisu ze zemských desek, víme, že původními vlastníky Doubravice byli vladykové z Poličan, resp. Bořkové z Poličan. Společně s nimi drželi Doubravici, její II.díl, také Borečtí ze Železna. Majnuš Bukovský z Hustířan byl první držitelem všech dnešních místních částí, které tvoří obec Doubravici. Posledním dominantním vlastníkem byl rod Kotulínských z Kotulína.
O životě v samotné Doubravici toho z doby dávné mnoho nevíme. Po bělohorské porážce nalezl v nedaleké Bílé Třemešné útočiště před svým odchodem do exilu Jan Amos Komenský, údajně se v lesích mezi Doubravicí a Třemešnou scházel s českými bratry.
Podrobné informace o Doubravici v době mezi světovými válkami byste se dočetli z Místopisu soudního okresu královédvorského, vydaného roku 1937 ve Dvoře Králové nad Labem, do kterého napsal příspěvek řídící učitel a obecní kronikář Josef Černý. Z jeho příspěvku se dozvídáme, že v roce 1937 měla obec 168 domů a 938 obyvatel. Stavení bývala většinou dřevěná s doškovou střechou, nové domy se stavěly z nepálených cihel, tzv. vepřovic, nebo z pálených cihel a pískovce ze Zátluk. K významným budovám patřily škola, obecní kaple, Kampelička, barevna vánočních ozdob a poštovní úřad. Nejrázovitější stavbou byla stará kovárna, kde prý kovář Čapek jako první v širém okolí koval vozy železem. U kovárny stávala kaple z roku 1782, na jejím místě byla roku 1913 postavena nová kaplička se zvonem. V příkopě u silnice mezi Doubravicí a Zábřezím se nacházejí smírčí kříže, o kterých si lidé vyprávěli různé pověsti.
Nejvíce obyvatel našlo uplatnění v zemědělství, půda tu však příliš úrodná nebyla, proto rolníci hledali i další možnosti k přivydělání. Ujala se zde domácí tkalcovská výroba, v některých staveních vyluhovali z bukového popela potaš, která se používala při výrobě mýdla, jinde pálili cihly, na Velehrádku bývala cihelna. Tkalcovství vystřídala domácí výroba skleněných perel, ty se sice vyráběly i v dalších okolních obcích, ale celková výroba se soustředila do Doubravice, neboť tu byla zřízena barevna. Perlařská výroba neobstála v konkurenci s japonskými perlami a postupně zanikla, po nějakou dobu se zde ještě brousily skleněné kaménky. V době hospodářské krize byla v Doubravici zavedena výroba vánočních ozdob. Někteří obyvatelé našli zaměstnání v textilkách ve Dvoře Králové nad Labem.
Škola byla v obci zřízena roku 1832, do té doby se děti učily v lanžovské škole, tu pak i nadále navštěvovaly děti z Velehrádku. Děti ze Zálesí se vzdělávaly ve Dvoře Králové, naopak lavice doubravické školy obsazovaly kromě dětí z Doubravice i děti z Řečice. Škola byla nejprve trojtřídní a později dvoutřídní, starší žáci pak většinou navštěvovali mnohem větší školu v nedalekém Dubenci. Od roku 1921 v Doubravici působila i lidová škola hospodářská.
Za první republiky obcí procházely tři okresní silnice. Dříve byla hlavní cestou Příčnice, která se na kraji lesa připojovala k tzv. Císařské silnici. V místech, kde Příčnice přecházela do Džbánů (nedaleko Nebes v Lanžově), lidé v naplaveninách nacházeli české granátky. Na Zálesí vedla hlavní silnice podle městské hájenky a ústila na stávající okresní silnici.
Bohatá byla v Doubravici spolková činnost. Působily zde Sbor dobrovolných hasičů, Národní jednota severočeská, Sokol, Zálesí mělo také svůj Sbor dobrovolných hasičů. Společným úsilím občané vybudovali Tyršovo cvičiště s Masarykovými sady, kde se pod širým nebem hrála divadelní představení. O finance obyvatel se starala Kampelička. Od roku 1927 byla obec elektrifikována Elektrárenským družstvem. Na místním poštovním úřadě fungoval i telefon a telegraf. Z drobných živnostníků určitě stojí za zmínku výroba sáněk a lyží či výroba houslí pana Havlíčka. U pokrokového rolníka Josefa Machka, který mimo jiné provozoval velký včelín a vyráběl úly, byla umístěna meteorologická stanice.
Zálesí
Staršího data, než je zmínka o Doubravici, je zmínka o Zálesí, ta pochází již z roku 1396. Na konci 14. století Zálesí patřilo ke statku v Dubenci, jenž drželi vladykové z Dubence. Na konci 15. století bylo Zálesí součástí panství majitelů hradu Vřešťov, bratrů Kordulů ze Sloupna, a v průběhu století 16. se dostalo do majetku Bukovských z Hustířan, stejně jako Doubravice s Velehrádkem. Všechny tři vesnice byly zkonfiskovány po porážce stavovského povstání. Od Českého království vše koupil Albrecht z Valdštejna a uděloval v léno jiným pánům, až se roku 1657 Zálesí dostalo do majetku Kryštofa Kotulínského z Kotulína. Tento rod držel svůj majetek až do roku 1804, novým majitelem se stal rytíř František Xaver Cecinkar. Zálesí příslušelo k části panství Poličany, a tak po roce 1850 náleželo k soudnímu okresu Hořice, k soudnímu okresu Dvůr Králové náleželo od roku 1924.
Přes Zálesí se roku 1866 přemísťovali vojáci bojující v prusko-rakouské válce, padlé připomíná pomník na samém vršku Záleského vrchu (v zahradě Rambouskových).
Význačnou stavbou na Zálesí byla formanská hospoda pana Rykra, uvnitř s nádherným klenutím spočívajícím na jediném silném pilíři.